Luky a příslušenství
V současné době nabízíme čtyři typy dřevěných luků, které se od sebe liší tvarem a zpracováním. Luky Classic jsou specifické ponecháním kůry na přední straně luku. Tato technologie nám umožňuje dosáhnout vyšších nátahových sil (až 80 liber). Luky typu Luxury mají kůru odstraněnou po celém obvodu, čímž napodobují luky používané ve středověku. Termín recurve znamená, že luk má ramena na koncích ohnutá ve směru střelby, což zvyšuje výkon luku.
Kromě luků vám nabízíme i šípy a další vybavení - toulce, chrániče, náhradní tětivy a další.
Proč vyrábíme z ratanu?
Calamus rotang neboli ratan je liánovitá rostlina řadící se mezi palmy, jejíž domovinou je tropický pás. Je velice ohebná, dá se dobře tvarovat a hodně toho vydrží. Často se rovněž používá na výrobu košíků nebo nábytku.
Dřevěné luky jsou tradiční, ekologické a většinou klidné při výstřelu (oproti například laminátovým lukům). Naše ratanové luky jsou lehké, pevné, rychlé a odolné. Co víc si přát?
Legenda
Asi od roku 2000 se zabývám výrobou luků. Používal jsem různé materiály, z nichž některé se osvědčily více, některé méně. Impulsem k výrobě ratanových luků mi byla informace o tom, že někde v mém sousedství v západních Čechách bydlí člověk, který vyráběl ratanové luky jako rekvizity k filmu Pán prstenů. Osobně jsem se již s tímto člověkem nestihl setkat, ale držel jsem v ruce jeden jeho ratanový luk. Po tom, co jsem jej vyzkoušel, jsem si řekl " tak fajn, tohle chci taky." Chvíli trvalo, než jsem se propracoval ke zdroji materiálu, technologiím výroby a zpracování a dnes je již na Vás, abyste sami posoudili jak se mi to podařilo. DK
Jak vybrat luk
Správný výběr luku zajistí svému majiteli opravdový požitek ze střelby. Lukostřelba je sport fyzicky poměrně náročný, rekreační střelba by však měla přinášet především radost a odpočinek.
Síla luku při natažení na deklarovanou délku šípu je na luku vyznačena v librách
(1 lbs = 0,453 kg). Podle této hodnoty si může každý vybrat tak výkonný luk, jaký potřebuje. U mužů je obvyklá tahová síla 35 – 45 liber, u žen o deset liber menší. V praxi je však výběr zcela individuální a vychází z tělesných proporcí a fyzické síly. Čím vyšší síla luku, tím plošší křivka klesání šípu (lépe se míří a lze střílet i na větší vzdálenosti). Pokud by ale byl luk příliš silný, budou vás ze střelby maximálně bolet ruce a neužijete si ji. Navíc se přílišná námaha při napínání luku časem projevuje chybami ve střeleckém stylu a u mladých střelců, kteří jsou ještě v tělesném vývoji, může dojít k nežádoucímu přetěžování postavy. Proto je třeba zejména při výcviku používat lehčí luky a zatížení zvyšovat postupně.
Nezapomeňte, že pro lukostřelbu potřebujete i další nezbytné vybavení. Luk a šípy jsou samozřejmostí, ale měli byste se vybavit také chrániči předloktí a prstů, které napínají tětivu. Nejde o žádnou změkčilost, stejné vybavení používali lučištníci od nejstarších dob.
Pokud uvažujete o koupi luku, kontaktujte nás a společně můžeme vybrat luk přesně podle vašeho přání.
Něco k historii lukostřelby
Už od pradávna provází luk člověka. Dokonce v Bibli již v její první knize se píše o lučištníkovi. Jak k tak významnému objevu došlo? Mezi našimi předky se nejspíše objevil bystrý pozorovatel, který si všiml, jak silně švihne mladý pružný stromek, když se ohne a prudce uvolní. Spojení se zmenšeninou oštěpu dalo vzniknout zbrani, která po další tisíce let měnila tvář světa. Pradávní lidé objevovali nejvhodnější matriály a způsoby, jak upravit luk, aby měl co nejdelší dostřel. Podle jeskynních maleb se dá odvodit, že pravěké luky dosahovaly délky přes dva metry. Také šípy byly dlouhé, měly až jeden metr. Hrot byl nejdříve jen seříznutý do špičky, netrvalo však dlouho a šípy dostaly hlavice z obsidiánu a stabilizační pera pro plynulejší let. Byly těžší, rychlejší a ostřejší. Různé typy luků byly součástí výzbroje armád až do příchodu kuší a palných zbraní.
První armády lučištníků
Nejstarší armády měly ve svých řadách jednotky lučištníků. Když se podíváme na asyrské lučištníky, zjistíme, že se po několik dalších století výbava lučištníků neměnila. Lukostřelci bojovali nejen v pěších útvarech, ale také na rychlých dvoukolových vozech. Představovali významnou bojovou sílu. Nepřátelé byli zabíjeni na dálku a velkou rychlostí, aniž by sami válečníky ohrozili.
Řekové učinili z lukostřelby olympijský sport. Byl součástí her už od jejich počátku. Lučištníci však nevymizeli ani z vojenských šiků. Jedna ze známých historek pochází z bitvy u Thermopyl. Když se spartským vojákům doneslo, že Peršané na ně vypustí tolik šípů, že zastíní slunce, poznamenali: „To je dobře, alespoň budeme bojovat ve stínu“. Luk se jako typická zbraň začal pomalu přesouvat na východ. Národy širých stepí jej dovedly téměř k technické dokonalosti.
Šperk lukostřelby – reflexní luk
Skythové, Avaři, Hunové, Mongolové, Tataři, Turci. Stepní národy udělaly z nástroje kdysi vyřezaného z jediného kusu dřeva mistrovské dílo. Jejich reflexní luky byly poskládané z různých materiálů, které měly rozdílné vlastnosti. Různé druhy dřeva, plátky antilopích rohů, kůže a zvířecí šlachy v sendvičových vrstvách daly vzniknout luku, jenž nebyl dlouhý, ale měl obrovskou tahovou sílu až kolem 150 liber (1 libra = 0,453 kg). Asijské národy natahují tětivu jiným způsobem než Evropané a to palcem. Malé rozměry byly důležité pro jezdce, kteří reflexními luky srazili na kolena okolní národy. Jejich expanzi zastavili až obrnění rytíři Evropy na jedné a Čína na druhé straně.
Lukostřelci rozhodují bitvy
Evropa šla jiným směrem. Luk tu byl stále vyráběn z jednoho druhu dřeva a dosahoval velkých rozměrů. Keltové a Germáni své jasanové a tisové luky dovedli ke konstrukční dokonalosti. První velkou bitvou, kterou do značné míry rozhodli lučištníci byla bitva u Hastings. Vojska Viléma, vévody normanského a anglosaského vévody Haralda II. se střetla 14. října 1066 u městečka Hastings. Nešlo o nic menšího, než o anglický trůn. Soudobý kronikář Vilém z Poitiers popisuje úvod boje: „Strašlivě vřeštěly rohy a normandská pěchota, blížíc se k Angličanům, dráždila je šípy, jež rozsévaly rány a smrt." Vyrovnanou bitvu asi rozhodl šíp, který trefil Haralda do oka. Smrt vůdce Anglosasů Normany povzbudila a ti dovedli bitvu ke konečnému vítězství. Mimochodem – právě v bitvě u Hastings se poprvé setkáváme s popisem užití kuší. Vojska vévody Viléma měla kušiníky jako úderné jednotky.
Opravdovou převahu vojska vybaveného lukostřeleckými sbory ukázala nejslavnější bitva Stoleté války. 13. srpna 1346 se dvacetitisícová armáda anglického krále Eduarda střetla u vesnice Crécy-en-Ponthieu se spojenými armádami vedenými francouzským králem. Francouzi měli trojnásobnou převahu a v jejich řadách byl i český král Jan Lucemburský se svými rytíři. Ano, dlouhý název francouzské vesnice známe pod českým jménem Kresčak. V čele francouzské armády byl šik janovských kušiníků. Jejich střely však neškodně dopadaly daleko před anglickými řadami. Zato déšť anglických dlouhých šípů, který se nepřetržitě snášel na nepřátele, měl drtivé následky. Většina z francouzských útoků skončila pod hroty anglických šípů. Jen málo z desítek tisíc mrtvých nezemřelo na následky lukostřelby. Dokonce i Karel IV., který se boje účastnil po boku svého otce, si odtud odnesl zranění šípem.
Robin Hood & Long Bow
Nejslavnějším lučištníkem středověku je bezpochyby Robin Hood. Šlechtic bojující v křižáckých taženích s králem Richradem Lví srdce po návratu domů přišel vinou intrik o majetek, skryl se v Sherwoodském pralese a odtud vedl partyzánskou válku s princem Janem Lecklandem, který po dobu nepřítomnosti svého královského bratra vládl Anglii. Dodnes se vedou spory, zda byl Robin pouze literární postavou nebo skutečným bojovníkem. Pak by šlo zřejmě o Roberta Earla of Huntigton, který je dodnes pohřben v Kirklerském opatství. Skutečností je existence jeho slavné zbraně, dlouhého anglického luku čili Long Bow. Tyto luky bývaly vyrobeny z jasanu nebo tisu, byly dlouhé kolem dvou metrů a tahová síla byla až 150 liber. Vycházel z tradice dlouhých luků vyráběných Kelty a Vikingy. Ve středověké Anglii také vznikl systém výuky lukostřelců. Za vlády Jindřicha VIII. bylo povinností každého občana cvičit se v lukostřelbě. Výcvik elitních střelců začínal v osmi letech a výcvyk probíhal až deset hodin denně.
Kjúdó, umění střelby
Umění udělali z lukostřelby Japonci. Bojové umění kjúdó popsal japonský mistr Heki Danjó v roce 1480. Vyvinulo se z kjúdžutsu, válečné lukostřelby. Kjúdó je považováno za vrcholnou zkoušku sebe sama, tvořenou lukem, šípem a střelcem. Usiluje se v ní o zdokonalení vlastní osobnosti. V kjúdó se oceňuje spíše koncentrace, harmonické pohyby spojené s dýcháním a dokonalou vědomou kontrolou tak, aby došlo k opravdovému splynutí těla a ducha, než pouhé zasažení cíle.
Japonský luk je asymetrický, 1/3 délky je pod místem úchopu, 2/3 nad ním. Svou délkou 2,20 - 2,30 metru je nejdelším na světě. Horní část symbolizuje nebe, střední člověka a spodní zemi. Tětiva se napíná až za ucho střelce, šípy jsou proto velmi dlouhé. Už 1000 let se luky vyrábějí převážně z lamel bambusu. Šípy se střílejí v párech, jeden šíp je jin, druhý jang. Tětiva se natahuje palcem a šíp je veden po pravé straně luku, jak je zvykem u všech asijských lukostřelců.
Indiáni!
Většina dnešních lidí má luk spojený s Indiány. Původní obyvatelé obou amerických kontinentů byli vynikajícími střelci. V armádách Mayů a Inků sloužily sbory lukostřelců z amazonských pralesů, kteří údajně dokázali trefit ptáka na několik metrů do oka. Navíc hroty jejich šípů byly otrávené, takže stačilo škrábnutí a protivníkovi nebylo pomoci. S tím se velmi dobře seznámili španělští dobyvatelé, kterým nepomohlo ani ocelové brnění. Severoameričtí indiáni používali luky hlavně k lovu, válečnou zbraní se staly až s příchodem bělochů. Boj na dálku se totiž neslučoval s indiánským pojetím válečné cti, která vyžadovala přímý kontakt s nepřítelem.
Zpátky domů
Historii lukostřelby u nás musíme zahájit opět v době kamenné. Hroty šípů z pazourku v archeologických nálezech jasně dokazují, že nejstarší obyvatelé české kotliny lovili pomocí luků a šípů. Prvními historickými obyvateli Čech byli Keltové, kteří, jak už víme, patřili také k vynikajícím lukostřelcům. Tisové háje na úbočích hor poskytovaly dostatek vhodného materiálu. Tis byl možná i proto uctíván jako strom zasvěcený bohyni smrti. Bronzové a železné hroty šípů patří k častým archeologickým nálezům. Je zajímavé, že bronzové hroty se nejčastěji odlévaly do forem, zatímco železné byly kované. Našly se také rovnače tětiv z pískovce a břidlicové chrániče rukou. Středověký rozvoj lukostřelby se Českému království nevyhnul a také česká armáda byla vybavena lukostřeleckými oddíly. Za panování Karla IV. dostali pražští lukostřelci svoji střelnici pod hradbami v blízkosti královského hradu u Prašné brány. Zatímco dříve se střelbě z luku věnovala převážně šlechta, za Karla IV. se lukostřelba stala cvičením pro každého. Lukostřelci dostávali velkou podporu od samotného císaře, městských konšelů pražských a celé řady českých a moravských měst. Byly pořádány střelecké soutěže a jejich vyvrcholením byly lukostřelecké slavnosti o letnicích. Tomuto sportu se věnovaly všechny vrstvy občanstva, města soutěžila o nejlepší jednotlivce a družstva. Nejpočetnějším lukostřeleckým sborem byli právě lučištníci pražští. Rozvoj lukostřelby došel tak daleko, že se střílelo po všech pražských zahradách a začínalo jít o nebezpečnou zábavu. Aby se předešlo nebezpečí častých zranění, byly lukostřelcům trvale přiděleny říční ostrovy Štvanice a Střelecký ostrov.
V době pobělohorské lučištnické sbory zanikly, zmizely i početní výrobci luků, šípů a toulců. Třicetiletá válka přinesla na scénu moderní palné zbraně a luky se stávaly jen ozvěnou minulosti. Jedna z posledních zmínek o lukostřelcích jako součásti armády je v Jiráskově F. L. Věkovi, kde se vypráví o přehlídce vojska generála Suvorova na karlínském poli před tažením do Francie. Na přehlídce byly obdivovány útvary Tatarů s luky.
Elfí lukostřelci
Dnešní mládež má lukostřelce spojené především s žánrem fantasy a elfy. Tyto bytosti jsou vlastně takovou alegorií dávných bojovníků, žijí v souladu s přírodou, jsou ušlechtilí a jako lukostřelcům se jim nemůže nikdo rovnat. Ve fantasii je možné všechno, přesto právě lukostřelecké schopnosti elfů většina autorů odvozuje od starodávného lukostřeleckých umění.
Lukostřelbu má většina lidí stále spojenou s čímsi ušlechtilým. Luk se za tisíciletí pevně zapsal do lidského podvědomí. Neváhejte a vydejte na cestu s nástrojem, jenž prošel celé lidské dějiny. Nechť vás ale neodradí prvotní neúspěchy, neboť lukostřelba je náročná disciplína. Stojí však za to.
Výbava středověkého lukostřelce
Typy luků
Přímý luk
Ramena přímého luku jsou před napnutím v celé délce rovná. Mění se pouze jejich průřez, tj. od středu ke koncům se zužují.
Některé přírodní národy používají takové luky ještě dnes a jako zbraň je nelze v žádném případě podceňovat. Rovněž u nás se opět rozvíjí střelba z přímých luků v kategorii long-bow (dlouhý luk).
V období vojenského rozmachu této zbraně (cca 1300-1500 n. l.) rostly postupně použité síly nátahu od 70 liber (1 libra = 0,453 kg) zhruba až na 150 liber, jak je možné spatřit v případě luků nalezených na potopené lodi Mary Rose. V podstatě jakákoli kultura, která používala luky pro vojenské účely, dospěla po jistém vývoji k podobnému výsledku, tedy luk 100-150 lbs s velmi těžkými šípy z tvrdého dřeva. Výhoda silných luků spočívá ve schopnosti vystřelit velmi těžký šíp, který díky své hmotnosti a tím pádem i vysoké kinetické energii proráží nepřátelské zbroje.
Reflexní luk
Dalším vývojovým stupněm je luk zvratný neboli reflexní. Je pro něj charakteristické, že při napínání tětivy na luk je třeba konce ramen zvrátit z jejich výrobního tvaru proti směru výstřelu. Konce ramen si však tendenci k návratu do tohoto výrobního tvaru viditelně zachovávají i při napnuté tětivě. Reflexy významně ovlivňují výkon luku i rychlost výstřelu. Výkon reflexního luku je podstatně vyšší, než výkon luku přímého. Luk se ale ve výstřelu chová neklidně a jeho zpětné rázy se přenášejí do střelcovy ruky. Rozkmit ramen má za následek i menší přesnost střelby.
Deflexní luk
Ve snaze odstranit negativní rozkmity reflexního luku, byl vytvořen luk hluboký neboli deflexní. Střed luku je vyroben tak, že z něho vycházející ramena se výrazně naklánějí směrem ke střelci a to ještě před napnutím tětivy. Konce ramen jsou opatřeny reflexy, které jsou také u tohoto luku patrné i po napnutí tětivy. Výkon deflexního luku je nižší než u luku reflexního, ale ve výstřelové fázi se chová klidněji a co do přesnosti zásahů je spolehlivější.
Deflexně reflexní luk
Jako kombinace luku reflexního a deflexního vznikl luk deflexně-reflexní. Spojuje v sobě velký výkon luku reflexního a značnou přesnost luku deflexního. Střed luku je deflexní, což zajišťuje kvalitu střelby, ramena jsou výrazně reflexní a dodávají šípu velkou počáteční rychlost. Pro své výborné vlastnosti se tento typ luku uplatňuje i v současné závodní lukostřelbě.
Kladkový luk
Kladkové luky využívají při ohýbání ramen a tím napínání luku principu kladkostroje. Jsou opatřeny dvěma kladkami, osazenými na koncích ramen, které mají, podle konstrukce luku a podle potřeb lukostřelců, různé velikosti i tvary. Kladky a tím i ramena, která jsou oproti reflexním lukům mnohem kratší, jsou propojeny napínacími lany, k nimž je připojena tětiva, a nebo jsou lana i tětiva z jednoho kusu. Pro použití na závodech, pořádaných podle pravidel FITA, mohou mít kladkové luky výkon max. 60 lbs. Tento výkon je ale i tak velmi velký a při překonávání prvního odporu luku při nátahu je třeba krátkodobě vyvinout nezanedbatelnou sílu. Jakmile se ale do napínání luku zapojí kladky, poklesne postupně, podle typu kladek, potřebná napínací síla o 1/3 až o 2/3. Kladky po svém dotočení způsobí, že další napínání již není v podstatě možné, čímž signalizují ukončení nátahu. Během míření tedy střelec nedrží v tahu plný výkon luku, ale jen jeho část.
